Stín osmašedesátého

Reflexe roku 1968 očima občanů

Ukázka je přepisem ankety, kterou podnikli redaktoři nezávislého Videojournalu v roce 1988 mezi občany. Předmětem ankety byla reflexe roku 1968. Odpovědi byly vesměs (ne však výhradně) opatrné a distancující se, nikoli však ideologicky správné.

Varianta 1: jednotlivé úkoly

Otázky 1. varianta:

  1. Pokuste se blíže analyzovat odpověď ženy s kaštanovými vlasy (která byla aktuálně na cvičení z marxistické filozofie). Postihnete rozpor v její odpovědi?
  2. Pokuste se interpretovat odpověď narátora č. 5 (mladík s dlouhými vlasy).
  3. Pokuste se interpretovat odpověď narátora č. 8 (důchodce v šedém svetru). Jak na Vás působí vzhledem k ostatním vypovídajícím?
  4. Pokuste se interpretovat odpověď narátora č. 12 (mladík v kožené vestě se cvočky).
  5. Všimněte si reakce respondenta č. 13 (mladík s brýlemi). Co asi myslí tím „co a jak?“
  6. Všímejte si, které odpovědi jsou v souladu s oficiálním pohledem a které se odvolávají na školní znalosti?
  7. Které odpovědi byste označili za nejvíce vyhýbavé? Proč?
  8. Co chtěli asi autoři ankety vyjádřit závěrečným fiktivním rozhovorem se sochou?

Otázky 2. varianta

  1. Pokuste se klasifikovat odpovědi, které byly (podle Vašeho názoru):
    1. souhlasné s oficiální interpretací
    2. neutrální, vyhýbající se zaujetí postoje
    3. vyjádření nesouhlasného postoje s oficiální interpretací
  2. Pokuste se doplnit tabulku, kterou máte k dispozici.
  3. Pokuste se zobecnit důvody odlišných výpovědí mladých a starších občanů.

Normalizační moc a výklad roku 1968

Rok 1968 znamenal pro komunistickou ideologii v Československu zásadní zlom. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následné „konsolidaci“ ve vedení KSČ definitivně skončil „šťastný věk“ budování socialismu. Budovatelské nadšení raných padesátých let již vyvanulo dávno. V průběhu roku 1969 však ztratila svou sílu i rétorika obrodného procesu, jež nakrátko oživila víru v ideologické vize komunismu – tentokrát „s lidskou tváří“. Díky kompromisům, které někdejší představitelé Pražského jara uzavírali se Sověty a se „zdravým jádrem“ KSČ, se demokratický socialismus stal pro většinu lidí pouhou chimérou. Idealističtí komunisté často neprošli sítem prověrkových komisí a strana se tak zaplnila především flexibilními pragmatiky a cynickými technokraty moci. Mezi občany, kteří se v obrodném procesu angažovali, postupně zavládla deziluze a rezignace. Jak se na tuto mimořádnou situaci „ztráty důvěry“ komunistická ideologie adaptovala? Jakou ideologickou alternativu nabídla občanům? Jak prezentovala dramatické události roku 1968? A nakolik se pokusila o své ideologické pravdě vlastní občany vůbec přesvědčit?

Výrazným předělem v „konsolidaci“ KSČ bylo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Tento dokument schválilo plenární zasedání ÚV KSČ 11. prosince 1970, až Poučení ustavilo definitivní, ideologicky závaznou interpretaci roku 1968 a událostí, které mu předcházely. Právě přijetím a zveřejněním tohoto dokumentu se uzavřel proces vnitrostranické „očisty“, během nějž 165 tisíc představitelů tzv. zdravého jádra prověřilo kolem miliónu a půl členů KSČ (67 147 komunistů pohovorové komise ze strany vyloučily, 259 670 soudruhům bylo členství zrušeno).1 Po „konsolidaci“ strany započala „očista“ celé společnosti. Komunistická strana se přiklonila k režimu permanentní ideologické kontroly, Poučení mělo v tomto kontextu plnit funkci dogmatického vyznání víry, stalo se jakousi biblí normalizace.2 Oficiálně měl být rok 1968 vykládán pouze touto ortodoxní perspektivou.

Závazná interpretace Pražského jara a následného konsolidačního procesu představovala pomyslný střed ideologického diskurzu normalizace. I další ideologické texty respektovaly autoritativní pozici Poučení a měly tak spíše statut komentáře: věnovaly se výkladu Poučení a blíže rozvíjely jeho hlavní myšlenky, aplikovaly klíčové teze na specifická prostředí (např. „vědecká“ verze pro ČSAV), převáděly zakládající text do alternativních žánrů (filmy, televizní seriály, romány) atd. Ideologický diskurz přijal podobu vzpomínky na dobu krize. Vzpomínková figura „poučení z minulosti“ konstituovala (pod mocenským tlakem shora) kolektivní ethos normalizace. Poučení z krizového vývoje skrze detailní analýzu procesu kontrarevoluce definovalo mimo jiné normativní katalog společenských hodnot, jenž prostupoval veřejný prostor normalizace a odrážel se ve všech společenských aktivitách. Před jazykem normalizační moci, jejímž výrazem se stávala reprodukce oficiálního výkladu roku 1968, se dalo skrýt pouze v soukromí (veřejné odmítnutí znamenalo vyloučení). K reprodukci oficiálního výkladu Pražského jara docházelo nejen v rámci prověrkových komisí a pravidelných kádrových pohovorů, ale též při výuce na katedrách marxismu-leninismu na všech typech vysokých škol, v rámci povinné vojenské služby a samozřejmě i na základních a středních školách. Přijetí jazyka moci se často omezilo na reprodukci několika klíčových výrazů: postačilo nahradit invazi výrazem internacionální pomoc.

Vnější prostor byl podřízen specifickým pravidlům jazykových her, jejichž vědomé porušení často znamenalo společenskou diskvalifikaci. Poučení představovalo závazný katechismus normalizace, ve velmi koncentrované podobě nabízelo oficiální kód sociálního prostoru, návod k bezkonfliktní koexistenci s mocí. Zároveň plnilo roli normativního sebeobrazu společnosti a definovalo odpovídající strategie sociálních interakcí.3

Normalizační „očista“ však nezasáhla pouze členy KSČ, kteří tvořili něco kolem 10 % obyvatel Československa. Tvrdě se dotkla i jiných institucí, čímž se společenský dosah ideologické katecheze zásadně rozšířil. Normalizováno bylo odborové hnutí, svazy umělců (například Československý svaz spisovatelů), svaz žen, různorodé spolky mládeže byly sjednoceny v jednotný SSM (Socialistický svaz mládeže), normalizovala se armáda, jednotlivá ministerstva a další veřejné organizace. Pod přísným ideologickým dohledem se ocitli pedagogičtí pracovníci, s ohledem na odpovídající výchovu socialistické mládeže patřila kádrová politika ve školství k nejpřísnějším. Celkově tak tlak kádrových prověrek, reprezentovaný přinejmenším formální deklarací souhlasu se vstupem vojsk a často i jazykovým rituálem správného pojmenování událostí roku 1968, zasáhl daleko širší část československé společnosti. Pracovníci kádrových oddělení byli svými nadřízenými nuceni, aby tzv. personifikovali analýzy. Pracoviště, které nevykázalo odpovídající počet „exponentů pravice“, mohlo být apriori podezřelé. Z kariérních důvodů či ze snahy skrýt vlastní provinění se tak prověrkové mechanismy recyklovaly i bez přímého mocenského tlaku.

V rámci tohoto rituálu sebeponížení nutila normalizační moc aktéry událostí roku 1968, aby svou osobní žitou zkušenost převedli do ideologického jazyka. Další členství ve straně, studium na vysoké škole či udržení kariérní pozice bylo neoddělitelně spojeno s touto ochotou normalizovat se. Poučení nepředstavuje na rozdíl od ideologie 50. let pervazivní text, nechce své čtenáře přesvědčovat, že tomu bylo v roce 1968 jinak, než si přímí účastníci událostí mysleli. Tomuto jazyku již nelze uvěřit, jde o neskrývané násilí, jazyk vyžaduje podřízení. V tomto aktu sebepopření splývá čtenář s imaginárním kolektivem autorského hlasu, recepce ideologie přechází v její produkci. Čtenář se odcizuje sobě samému, nemůže již zaujmout distanci vůči cizímu příběhu, jehož spoluautorem se zatím stal.

Tento tlak se nevyhnul ani školní mládeži. Samotné Poučení sloužilo jako učební text pro výuku občanské nauky na středních školách a učilištích,4 učební verze doplněná komentáři vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství v nákladu 100 tisíc kusů dokonce pětkrát (1972, 1975, 1977, 1982 a 1988). Žáci základních škol se s oficiálním výkladem roku 1968 setkali též (byť v poněkud zjednodušené podobě), například v rámci učebnic dějepisu pro osmou třídu ZŠ (autoři Miloň Dohnal a Otakar Káňa).5 S výjimkou tzv. složitého období druhé poloviny šedesátých let či takřečené nesnadné cesty konsolidace 1968–1969 se moderní dějiny v normalizačních učebnicích dějepisu proměnily v zacyklený proud „neudálostí“ (stranických sjezdů, voleb, pětiletek) a stereotypních výčtů budovatelských úspěchů socialismu.

Poučení se prezentuje jako kolektivní dílo pléna ÚV KSČ. Pokud přistoupíme na ideologická pravidla hry, zaručuje kolektivní autorství textu Poučení naprostou objektivitu. Hovoří totiž sama strana, nezatížena jakoukoliv subjektivitou.6 Text se tváří jako strohá medicínská zpráva, není ovlivněn žádnou osobní perspektivou, a tak si může nárokovat řád objektivní zjevené pravdy. Čtenář Poučení je vystaven autoritativnímu tlaku této pravdy. Střetává se s jazykem moci, jenž nepřipouští žádnou mnohoznačnost a interpretativní dialog. Navíc není jen pasivním čtenářem, ale je mu přisouzena též role toho, kdo ideologický jazyk reprodukuje. Často je tak zaplétán do specifických jazykových her a rituálů. Školní verzi Poučení i zmiňované učebnice dějepisu doplňuje řada kontrolních otázek, jež nutí studenta k tomu, aby text reprodukoval. Díky vysoké míře normativnosti ideologického jazyka přitom nejde Poučení jen tak svými slovy převyprávět. Jazyk funguje jako stavebnice a má velmi striktní kombinatorická pravidla. Ptá-li se učebnice: „Které hlavní záměry imperialistů zmařila internacionální pomoc bratrských zemí v r. 1968?“7 či „Proč byla nutná internacionální pomoc států Varšavské smlouvy 21.8. 1968?“8 , nečeká dialogickou reakci. Tato otázka ostatně nemá ve skutečnosti identifikovatelné označované (de facto se na nic neptá), odkazuje zpět do autonomního světa ideologického jazyka a jako konkrétní díl stavebnice vyžaduje určité normativní doplnění. Tato jazyková hra může připomínat trivializovanou katechezi, navíc zde dochází ke zcela mimořádnému odcizení jazyka přirozenému světu. V rámci takového řečového rituálu student pouze reprodukuje zcela autonomní ideologický diskurz, který přitom odkazuje stále jen sám na sebe. Jeho znakovost lze uchopit spíše v sociálním než jazykovém kódu, hovoří o podřízenosti moci. Moc se reprezentuje v řádu jazyka a jazyk se stává nástrojem moci.

K čemu tedy normalizační moc využívala příběh o hrozbě kontrarevoluce a o nezištné internacionální pomoci bratrských zemí v roce 1968? Ve skutečnosti nechtěla normalizační KSČ přesvědčit občany o pravdivosti oficiálního výkladu událostí Pražského jara. Ochota více či méně reprodukovat Poučení se stala výrazem přijetí podmínek normalizace. Občané kvůli vlastnímu klidu a pohodlí, kvůli omezeným kariérním jistotám, možnosti vycestovat do socialistických zemí či kvůli vzdělání vlastních dětí přistoupili na to, že v rámci veřejného prostoru o vlastních vzpomínkách na rok 1968 pomlčí. Rezignace na kolektivně sdílenou veřejnou paměť roku 1968, na vzpomínku, jež by odporovala oficiálnímu výkladu událostí, představovala jeden ze základních stavebních pilířů normalizační moci.

Tento ideologický základ normalizace ohrozil až program tzv. glasnosti, vyhlášený generálním tajemníkem KSSS, Michailem Gorbačovem v roce 1986. KSČ se však k procesu přestavby socialismu přihlásila jen vnějškově (pod tlakem Sovětského svazu) a demokratizační tendence se v mediálním prostoru příliš neobjevily. Až do roku 1989 tak neoficiální výklad roku 1968 představoval společenské tabu. Většinová společnost o osmašedesátém mlčela, alternativní výklady se omezily na sféru soukromí, mezi příbuznými či přáteli. Otevřeně tak o Pražském jaru hovořila pouze úzká skupina disidentů

1 MAŇÁK, Jiří: Čistky v komunistické straně Československa 1969–1970. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 28, Praha 1997, s. 45, 58 a 117. K uváděným číslům je třeba podotknout, že nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek (tím, že přestali platit příspěvky. Formálně nebylo možné ze strany vystoupit). Tito komunisté byli příliš svázáni s reformním procesem a rezignací na další členství ve straně reagovali na nástup husákovského vedení v dubnu 1969. Od srpna 1968 do konce roku 1969 vystoupilo ze strany kolem 150 tisíc lidí. Ti samozřejmě nejsou zařazeni do výše citovaných údajů. Tamtéž, s. 34.
2 BELDA, Josef: Konečná fáze likvidace obrodného procesu, in: Československo roku 1968, díl 2: počátky normalizace. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993, s. 119.
3 Společenská praxe si tuto normativní instrukci v mnohém upravila, vznikla řada nepsaných pravidel, ideologický jazyk se v praxi různě transformoval. Předěl mezi ideologií a praktickým výkonem moci tak byl mnohdy velmi výrazný, viz KABELE, HÁJEK (2008). Normativ Poučení tak nelze jednoduše zaměňovat se sociální realitou. Představuje pouze jednu z významných okolností, která sociální prostor normalizace utvářela.
4 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Praha, SPN 1972.
5 DOHNAL, Miloň a KÁŇA, Otakar: Dějepis 8, 2. díl, Praha, SPN 1983. Učebnice vyšla v letech 1983, 1984, 1985, 1987 a 1989.
6 V terminologickém slovníčku, jenž byl připojen ke školní verzi Poučení, se výraz „subjektivní“ definuje jako „osobní, často předpojatý, jednostranný“. Definice výrazu „objektivní“ příznačně ve slovníčku chybí. Poučení, s. 92.
7 Tamtéž, s. 86.
8 Dějepis 8, 2. díl, s. 95.