Opozice

Pohřeb Pavla Wonky

Ukázka zachycuje pohřeb Pavla Wonky, nekompromisního disidenta z periferie. Z ukázky je zřejmá hojná účast veřejnosti na pohřbu, který se stal formou demonstrace proti režimu. Jsou také zachyceny pohřební proslovy nad rakví Pavla Wonky.

Otázky

  1. Kdy Wonka zemřel?
  2. Pokuste se zhodnotit, jaký charakter měl Wonkův pohřeb. Jednalo se o soukromou pietní akci?
  3. Jak je prezentován Wonka v prvním pohřebním proslovu?
  4. Co je jediným připomenutím soukromého života Pavla Wonky v pohřebních proslovech?
  5. Co vypovídá Wonkova smrt o povaze normalizačního režimu?
  6. Proč je v prvním proslovu zmíněn Wonkův česko-německý původ? O jaké „zamlčené minulosti“ je zde řeč? Na co se zde odkazuje?

Několik vět

Ukázka zachycuje anketu, kterou provedli tvůrci nezávislého originálního videojournalu mezi signatáři manifestu Několik vět. Mezi respondenty jsou především osobnosti kulturního života.

Otázky

  1. Všímejte si, jak signatáři zdůvodňují svůj podpis. Využijte tabulku v příloze 1.
  2. Jaké důvody u respondentů převažují? Zastávají nějaké konkrétní politické postoje?
  3. Pokuste se hlouběji analyzovat argumenty Ladislava Mrkvičky v samotném závěru příspěvku.

Hnutí České děti

Výňatek z rozhovoru s historikem a spisovatelem Petrem Placákem, líčící okolnosti vzniku pozoruhodného monarchistického spolku České děti.

Otázky

  1. Co požadovaly České děti v úvodu manifestu? Co vedlo autora k tomuto počinu?
  2. Jaké dvě hlavní témata jsou akcentována v Manifestu Českých dětí?

Proměny opozice v 80. letech

V 70. letech byl disent izolován od většiny společnosti (tzv. šedé zóny). Koncept „paralelní polis“ vnesl sice do života disidentů určitý řád, vedl však k tomu, že disent byl vnímán jako „elita svého druhu“ (Ivo Možný: Proč tak snadno?). Druhá polovina 80. let přinesla změnu. Disent se začal otevírat „šedé zóně“, a ta se naopak začala více aktivizovat. Výsledkem byl nárůst opozičních aktivit a první pokusy o širší oslovení veřejnosti. Změny doznala také povaha opozičních protestů. Od apelů na úřady za dodržování zákonů obecné a morální povahy přecházela opozice ke konkrétnějším požadavkům politickým, ale i sociálním a ekologickým.

Mimořádnou roli v aktivizaci veřejnosti hrály vnější podněty, především nástup Michaila Gorbačova v SSSR a zahájení tzv. přestavby, která deklarovala větší demokratizaci a dialog moci s občany. Také v okolních státech, především v Maďarsku a v Polsku, probíhala demokratizace veřejných poměrů, v prvním případě z vlastních zdrojů strany, v případě druhém počínajícím dialogem s opozicí. Změna přístupu ve vztahu k veřejnosti byla spojena i s nástupem nové generace, která nebyla tolik svázána s traumaty roku 1968 ani vystavena tvrdému demoralizujícímu tlaku rané normalizace a zážitku morální kapitulace před režimem.

Vlajkovou lodí opozice nadále zůstávala Charta 77, jejíž neformální hlavou byl Václav Havel. I v nových podmínkách pracovala Charta tradičními prostředky 70. let, připravovala dokumenty k zásadním událostem a její taktika zůstávala legitimistická. Vedle Charty se ovšem objevovala celá řada iniciativ, mnohdy vymezených vůči Chartě nejen obsahově, ale i generačně. Nejstarší iniciativou inspirovanou chartisty, zaměřenou na konkrétní pomoc, byl VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), který fungoval už od roku 1978.

Iniciativou nového typu byla Demokratická iniciativa, která se zformovala už v roce 1987. Mezi její představitele patřili Emanuel Mandler, Karel Štindl a Bohumil Doležal. Demokratická iniciativa byla první skupinou, která se vůči režimu vymezovala z jasných politických pozic a usilovala o regulérní politickou soutěž. Tím se dosti odlišovala od ostatních skupin, které byly dosud zasaženy Havlovým legalistickým konceptem „nepolitické politiky“.
Další důležitou skupinou bylo Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Vzniklo během roku 1988. V hnutí se sešly osobnosti různých politických profilací, mezi jeho představitele patřili Rudolf Battěk, Václav Benda, ale i Ladislav Lis nebo Jaroslav Šabata, postupně převážily prvky liberální a konzervativní.

Mimořádně důležitou agendou opozice se na sklonku 80. let stala ekologie. Vládnoucí režim problematiku ochrany životního prostředí víceméně ignoroval, čímž nahrával svým kritikům. Ryze odborná enviromentální témata byla propojována s tématy lidskoprávními a ekologické organizace tak měly před veřejností velice silnou legitimitu. Vůdčí osobností ekologicky orientované opozice byl Ivan Dejmal. V roce 1987 založil Ekologickou společnost, první „zelenou“ iniciativu, v roce 1989 inicioval vznik asociace ekologických organizací „Zelený kruh“, která je dodnes významnou občanskou iniciativou.

Ze společensky významnějších iniciativ je třeba jmenovat Nezávislé mírové sdružení a České děti. Plný název mírového sdružení zněl Nezávislé mírové sdružení – iniciativa za demilitarizaci společnosti. Činnost tohoto sdružení byla komplementární s obdobně zaměřeným hnutím na Západě. Jeho členové se vyjadřovali k mezinárodním otázkám, požadovali alternativní vojenskou službu pro odpírače vojenské povinnosti a proklamovali právo na svobodu. Na rozdíl od generace starších chartistů nesázeli pouze na dialog s mocí (který byl ostatně dosti jednostranný), ale začali aktivně pořádat protirežimní demonstrace. Mezi zakladatele hnutí patřili především Hana Marvanová a Tomáš Dvořák. Na činnost Mírového sdružení navázal později Mírový klub Johna Lennona, který částečně přebíral její agendu poté, co vedoucí představitelé hnutí byli zatčeni. Existovalo i množství lokálních iniciativ, jako například Klub právní podpory, který se ustavil smrti Pavla Wonky, aby poskytoval právní rady perzekvovaným občanům.

České děti se zformovaly na jaře 1988, jejich zakladatelem byl Petr Placák. Iniciativa vycházela z konzervativních základů (dle slov Placáka byla „anarchomonarchistická“), dovolávala se monarchie a mj. prosazovala majetkové restituce (tato otázka byla stranou zájmu většiny opozičních skupin). Přestože v jejím působení nechyběl osvobozující prvek recese, v základu byla poctivá snaha vyrovnat se s problémy pozdně normalizační společnosti. Analýzy Českých dětí byly zpravidla hlubší než jiných skupin a neulpívaly pouze na zplošťující dichotomii „my“ vs. „oni“.

Všechny tyto iniciativy byly pouze volně organizované a vzájemně prostupné. Přestože mezi jednotlivými členy existovaly osobní i politické antipatie, mocenský tlak, který byl na všechny tyto skupiny vykonáván, tyto vnitřní spory částečně blokoval. Přestože došlo k nárůstu počtu politických aktivistů (jejich počet byl odhadován na 500), příslušníků Stb bylo mnohonásobně více, navíc mezi většinou skupin měli své informátory. Za těmito aktivisty byla ovšem silná skupina sympatizantů a spolupracovníků v řádu tisíců osob, která aktivistům poskytovala zázemí, materiální a logistickou podporu, a počet těchto lidí narůstal.

Také některé skupiny se začaly na konci 80. let aktivizovat. Týkalo se to především vědců a umělců. Několik set vědeckých pracovníků na jaře 1989 protestovalo proti poslednímu zatčení Václava Havla a z tohoto petičního hnutí vznikla iniciativa Kruh nezávislé inteligence. Tato iniciativa měla ambice stát se zprostředkovatelem jednání mezi mocí a opozicí po polském vzoru. Nakonec k tomu nedošlo a místo polského scénáře dlouhodobých vyjednávání se prosadil relativně rychlý přechod k demokracii. Mezi zakladatele kruhu patřili Ivan Gabal a Josef Vavroušek.

Konformnější než vědci byli umělci, především ti populární. Postavy známé veřejnosti z obrazovek celá léta legitimizovaly normalizační režim a předkládaly žádoucí vzorce chování. Režim je právem pokládal za jeden z podstatných pilířů své moci. V průběhu roku 1989 se nicméně i mezi touto loajální skupinou objevovaly kritické názory. Valná část kulturní obce pak podepsala jeden z nejznámějších opozičních manifestů Několik vět. Tento manifest byl programově koncipován jako ruka, kterou podává disent směrem k „šedé zóně“, byl umírněný a jeho dikce konsensuální a nekonfrontační (například ve srovnání s manifestem Tak dost Ivana „Magora“ Jirouse, který vznikl ve stejné době a svému autorovi přivodil další zatčení).

Na pomezí „šedé zóny“ a disentu se formovalo zhruba od roku 1987 nezávislé studentské hnutí. Studenti balancovali na hraně legality a místy ji také překračovali, využívali skulinek, které se v monolitu oficiálních struktur objevovaly, a legalizovali své nekonformní aktivity. Ty se soustřeďovaly na oblast publicistiky a během let 1988 a 1989 vzniklo úctyhodné množství studentských časopisů, z nichž nejvýznamnější byl časopis studentů AMU Kavárna. Vrcholem studentských úspěchů bylo založení nezávislého studentského tiskového střediska, které se během listopadové revoluce stalo jakýmsi informačním centrem a organizačním uzlem studentů. Mezi vůdčí představitele patřil především Martin Mejstřík.

Sport

Časopis Sport tvořil první seriozní pokus československé opozice o aktuální žurnalistiku. U jeho zrodu stála část redaktorů kulturního časopisu Revolver Revue (vycházel od roku 1985) a Lidových novin (v samizdatové podobě vycházely od počátku roku 1988, respektive zimy 1987). Časopis Sport přicházel na "samizdatový trh" mezi vyprofilovaná hlavní média. Recenzní statě, delší syntetické texty a nepravidelná periodicita charakterizovaly Revolver Revue. Lidové noviny naopak svůj obsah stavěly na komentářích a esejích. V nice kulturního undergroundu byl nejrozšířenější tiskovinou alternativně vyhraněný časopis Vokno. Oproti Lidovým novinám vyjadřoval Sport výrazněji antikomunistické názory.

U zrodu časopisu Sport stáli zejména Ivan Lamper, pozdější vůdčí postava Informačního servisu založeného Občanským fórem a první šéfredaktor časopisu Respekt, Jáchym Topol a Jan Ruml. Do pozice šéfredaktora byl zvolen Zbyněk Hejda. Sarkastický název - bez korespondence s politicko-zpravodajským obsahem - byl vybrán záměrně jako recesistická provokace, asocioval tehdejší rozšířenou oficiální tiskovinu s velkým nákladem- Československý sport.

Časopis Sport programově směřoval proti ghettoizaci samizdatových publikací. Vycházel v nákladu 1500-2000 kusů. Na rozdíl od dosavadní neoficiální žurnalistické produkce začal časopis Sport ve svých článcích uvádět plná jména osob, o kterých referoval. Nejcitovanějším článkem časopisu Sport je rozsáhlý rozhovor Ivana Lampera s tehdejším neoficiálním vůdcem opozičních skupin Václavem Havlem. Tématem je mimo jiné právě povaha Havlova vůdcovství a budoucnost opoziční politiky. Rozhovor vyšel v zářijovém, třetím čísle časopisu. Měsíčník Sport vycházel od června 1989 do listopadu 1989, dohromady vyšla 4 čísla (v říjnu 1989 časopis nevyšel).

Sport 1
Sport 2
Sport 3
Sport 4
Sport - zvláštní příloha