Média

Tato stránka, kterou od června 2015 připravuje oddělení dalších agend, odráží mediální obraz ÚSTR (popřípadě také ABS), shrnuje mediální vystoupení našich odborníků a zároveň přináší podněty novinářům. V zásadě by měla obsahovat všechny odkazy na informace o ÚSTR ve všech relevantních českých médiích, které zachytila agentura Newton, a na publicistické výstupy zaměstnanců Ústavu či Archivu. Může obsahovat i reakce vedení obou institucí, které (po vzoru některých ministerstev) uvádějí na pravou míru případné mediální dezinformace.

 

Média citují historika Ondřeje Matějku v kauze Babiš: Historickou pravdu soudy neurčují

Většina médií reflektuje dnešní rozhodnutí slovenského soudu o neoprávněném vedení místopředsedy české vlády Andreje Babiše jako agenta StB. Mezi ohlasy mimo jiné čteme: Náměstek ředitele českého Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Ondřej Matějka naznačil, že české soudy by pravděpodobně rozhodly stejně. „Z Česka máme zkušenost, že v obdobných případech soudy zpravidla vyžadují určitý typ důkazu, a pokud ho nedostanou, přiklánějí se na stranu neviny,“ sdělil historik. „Historickou pravdu tím ovšem neurčují, výzkum historie se naštěstí neřídí soudními verdikty,“ doplnil. Uvedenou citaci přináší například Týden.cz, od den později Právo na straně 2 a o další den později (2. 7. 2015) také Krajské listy.

30.06.2015

V příloze Katolického týdeníku hovoří historička Stanislava Vodičková o dění na Velehradě

Rozhovor je věnován událostem při Velehradské pouti v roce 1985. K tématu viz také Média 28. 6. a 11. 6. 2015.

30.06.2015

Brněnský Metropolitan se vrací k otevření krytu pod Špilberkem a zmiňuje ÚSTR mezi aktéry

„Kryt označený 10-Z s vchodem z Husovy ulice spravuje město Brno, které jej na pět let zapůjčilo obecně prospěšné společnosti Americký fond. Společnost ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem, Ústavem pro studium totalitních režimů ČR a dalšími partnery usiluje o zpřístupnění krytu, vybudování audiovizuální expozice a pořádání přednášek a koncertů v jeho prostorách,“ čteme na první straně.

29.06.2015

Historička Markéta Doležalová v ČRo PLUS vzpomínala na události na Velehradě v roce 1985

Bylo to v pořadu Hovory, který moderovala Eva Hůlková. Zmínila se o tom, že M. Doležalová „je přímou účastnicí dnes už legendární pouti na Velehradě v roce 1985, která se konala u příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Dodnes vzpomíná na to, jak tam vládl‚ duch kolektivní sjednocené mysli‘“. Článek k tomu, bohužel s chybou v titulku, má Český rozhlas zde. K tématu viz také Média 11. 6. 2015.

28.06.2015

Parlamentní listy kritizují historika Detlefa Brandese

O knize prof. Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích viz Média 17. 6. 2015. V Parlamentních listech čteme, že „Čeští dějepisci od roku 1918 věrně slouží potřebám státu a lžou, až se jim úst práší,“ a mezi příklady je uveden Detlef Brandes jako „zatím poslední přeběhlík na českou stranu“. Autor článku Tomáš Krystlík porovnává citace z Brandesova interview v Právu 25. 6. 2015 (viz Média toho dne) s citacemi z jeho knihy a dochází k závěru, že „Brandes v rozhovoru vrší jednu nepravdu za druhou“.

28.06.2015

Víkendový Radiožurnál přinesl obsáhlý rozhovor s historikem Petrem Blažkem o Miladě Horákové

Záznam včetně zpravodajského článku najdete zde. Petr Blažek v rozhovoru připomněl, že proces s Miladou Horákovou je zmapován poměrně detailně, ale „nemáme k dispozici zdaleka všechny – a asi nebudeme mít nikdy – dokumenty sovětské“. Také podle něj není dobře popsané samotné vyšetřování. Během rozhovoru Petr Blažek komentoval i skutečnost, že jediný člověk, který byl za proces s Miladou Horákovou odsouzen, byla Ludmila Polednová-Brožová: „Došlo vlastně ke druhému procesu, který ukazuje naše nedostatečné vyrovnání s komunistickým režimem. Ludmila Brožová-Polednová byla tehdy nejmladší prokurátorka. To ukazuje výsměch spravedlnosti.“

27.06.2015

Historik Petr Blažek hovořil o Miladě Horákové v České televizi

V devítiminutovém rozhovoru ve Studiu 6 Petr Blažek připomněl i další popravené, na které se vzpomíná méně. Zároveň popsal mimořádné prvky ve vystupování Milady Horákové, přiblížil absurdity v celém procesu a upozornil i na to, že nacistická justice byla vůči Miladě Horákové milosrdnější než komunistická: komunisté „volili trest smrti, kdežto nacisté jí dali 8 let, a přitom ta její odbojová činnost do roku 1940 byla poměrně aktivní a řekl bych, že byla výrazně větší nebo závažnější než po roce 1948.“
Citaci z tohoto rozhovoru přinesly ve 13. minutě i Polední události ČT 24.

27.06.2015

Deníky a zpravodajské servery citují historika Libora Svobodu k výročí popravy Milady Horákové

Od její smrti uplynulo 65 let. V agenturním článku Aktuálně.cz čteme: Milada Horáková se účastnila protinacistického odboje za druhé světové války. Aktivně vystupovala i proti komunistickému režimu. „Nebála se říct, co si myslí. Patřila k vůdčím osobnostem národních socialistů a byla výraznou političkou své doby,“ charakterizoval ji historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů. Stejnou citaci otiskl i server ČT 24, Echo 24 a Týden.cz, o den později pak Deníky v rubrice Z domova, podruhé server Aktuálně.cz, Echo24 a Týden.cz a dále servery iDnes.cz, Novinky.cz, Metro.cz a také Brněnská Drbna.

26.06.2015

Knize Detlefa Brandese, uvedené v ÚSTR, se věnovalo Právo, Reflex i Česká televize

Deník Právo na str. 10 (kulturní rubrika) přináší s prof. Brandesem interview, které přetiskuje i server Práva Novinky.cz. Německý historik v něm mimo jiné říká, že plány na poválečné vysídlení Čechů, mimo jiné třeba do Ruska, ve skutečnosti nejspíš neexistovaly. „Jistě se mnoho povídalo, třeba o vysídlení do Jugoslávie. Ale takové plány existovaly už v době 1. světové války ze strany Rakušanů.“
Reflex.cz v kulturní rubrice knihu chválí: „Nebývá častým jevem, aby Němec takhle racionálně, a přitom naprosto pravdivě vystihl pravé příčiny radikálního ukončení tisíciletého, i když velmi často nesnadného česko-německého soužití. Že Brandesovi nechybí smysl pro empatii a je oproštěn od černobílého vidění, měli naši čtenáři možnost poznat již v jeho vynikající práci Češi pod německým protektorátem…“

25.06.2015

Jindřichohradecký deník píše o promítání filmů z ÚSTR

„Evangelická církev v Jindřichově Hradci a místní kavárna FotoCafé pořádají akci nazvanou Dny dokumentárního filmu,“ píše deník na str. 3. „V hodinách podvečerních se pak uskuteční projekce dokumentárních filmů Ústavu pro studium totalitních režimů, které se zabývají dobou komunistické totality v našem státě. Na promítání, které začíná v 18 hodin, vždy naváže beseda s autory těchto filmů.“ Mezi účinkujícími je jmenován mj. František Čuňas Stárek.

23.06.2015

V Katolickém týdeníku informuje historička Stanislava Vodičková o blahořečení kardinála Berana

„Nově musí členové historické komise na základě dostupných archivních pramenů připravit historickou zprávu a teprve po jejím posouzení tribunálem budou všechna akta odeslána do Říma. Máme tedy na co navázat, ale je třeba svižně pokročit dál,“ popisuje S. Vodičková v rozhovoru práci beatifikačního tribunálu, jehož je členkou. „Archiv bezpečnostních složek, který spravuje fondy bývalé StB, již připravil svazky k badatelskému využití.“

23.06.2015

Historik Adam Hradilek popsal v Denících aktivity jednotky SMĚRŠ

Bylo to v rozhovoru, který vyšel v 70 regionálních titulech. „Směrš měla předem připravené seznamy lidí, o které měla zájem. Pozatýkali je a udělali s nimi první výslechy ještě na našem území,“ popisuje A. Hradilek činnost NKVD v Československu po skončení druhé světové války. Českoslovenští politici se podle něj „vyznačovali úslužností vůči sovětským orgánům i bezmocí.“ Rozhovor otiskl server Denik.cz pod článkem „Rusy gulagy nezajímají“, viz níže.

22.06.2015

Badatel Štěpán Černoušek v Denících přiblížil projekt Gulag.cz

V článkuRusy gulagy nezajímají, Češi je za ně mapují se o Gulagu.cz píše, že jde „o zcela unikátní projekt, který nemá ve světě obdoby a získal si celosvětový ohlas.“ Štěpán Černoušek vylíčil práci badatelů: „Letíme třeba 200 km vrtulníkem z nejbližšího městečka, pak jdeme dál s batohem naloženým potravinami, pitím, léky a technikou, stovky kilometrů kolem nic není. Třeba 30 km se prosekáváme mačetami a pak teprve dorazíme k prvnímu táboru… Nacházíme osobní předměty vězňů, dopisy, místo začne ožívat příběhy konkrétních lidí.“
Server Denik.cz zároveň přinesl výše uvedený rozhovor s Adamem Hradilkem.

22.06.2015

Kolínský deník se zmiňuje o výstavě Diktatura versus naděje

V článku věnovaném aktivitám ve františkánském klášteře v Zásmukách mj. čteme: „Lidé mohli kromě osobitých výtvarných děl navštívit také výstavu v prvním patře kláštera. Šlo o výstavu Ústavu pro studium totalitních režimů s názvem Diktatura versus naděje, kterou mohli lidé spatřit již na pražských Hradčanech.“

22.06.2015

Knize Detlefa Brandese se věnovala ještě další média

ČT24 připomněla, že knihu Germanizovat a vysídlit Detlef Brandes představil v Ústavu pro studium totalitních režimů a „je také předsedou vědecké rady ÚSTR“. Podle ČT „jde zřejmě o první knihu, která se zaměřuje na to, jak si nacistické Německo představovalo ‚řešení české otázky‘“.
V Echu 24 Vladimír Ševela napsal, že D. Brandes „dosud zřejmě nejpodrobněji zdokumentoval germanizační snahy nacistů v českých zemích“.
Parlamentní listy v titulku mylně uvádějí, že D. Brandes je „německý historik, šéfující našemu ÚSTRu“. Jinak pracují s textem ČTK (viz Média 17. 6. 2015).

20.06.2015

Pražský deník se stručně vrátil ke Dni otevřených dveří

Na 3. Straně píše: „ZPÁTKY DO TEMNÉ MINULOSTI se mohli vrátit lidé, kteří navštívili Archiv bezpečnostních složek a Ústav pro studium totalitních režimů. Včera se zde totiž konal Den otevřených dveří. Zatímco v archivu mohli být návštěvníci svědky výslechu státní bezpečnosti, v ústavu jim byla představena činnost, které se instituce věnuje.“

20.6.2015

Ze Dne otevřených dveří ÚSTR a ABS vysílala Česká televize 7 živých vstupů

Ve většině z nich informovala o průběhu akce reportérka Petra Tachecí. Začalo se z budovy ABS Na Struze ve zprávách ČT 24 v 10 hodin (ve 13. minutě). Ve Studiu ČT 24 (v 83. minutě) odpovídal na otázky Pavel Ryjáček. V poledních zprávách Petra Tachecí uvedla: „Musím říct, že návštěvníky nejvíc baví to, že přímo před nimi historie ožívá. Archiváři totiž zrekonstruovali některé z příběhů. Jednak každý návštěvník hned na začátku dostane jeden příběh, se kterým se může ztotožnit. /…/ Dokonce někteří návštěvníci během prohlídky si přímo mohou zažít, jak vypadal takový výslech StB, protože archiváři si hrají na policisty a výslech předstírají.“ Na odpolední čas pak štáb přejel do budovy v Siwiecově ulici a vysílal živé vstupy např. do zpráv ČT 24 v 16 hodin (v 18. minutě).

19.06.2015

Český rozhlas reportoval Den otevřených dveří ABS na Struze

„Výslech jako z 50. let mohli návštěvníci zažít v Archivu bezpečnostních složek“ – pod tímto titulkem se vysílal reportážní příspěvek na Radiožurnálu či na Regině. Některé informace k němu působí sice trochu nepřesně, např. postřeh, že „otevřená byla i badatelna“ (právě ta je veřejnosti přístupná bez ohledu na Den otevřených dveří), nicméně posluchač získal poutavý obrázek z průběhu akce, včetně ohlasu návštěvníků a pozvání k návštěvě Archivu i během roku.

19.06.2015

Mladá fronta Dnes zve na Den otevřených dveří ABS prostřednictvím „amerického brouka“

Článek na 4. straně má svérázný titulek: „Šířil amerického brouka, ukazuje falešný spis StB“. Autor v něm přibližuje některé archiválie, které budou k dispozici návštěvníkům Dne otevřených dveří v budově Na Struze. V tomto případě „jde o jednu z nejbizarnějších propagandistických akcí komunistického režimu: rozšiřování brouka mandelinky bramborové. /…/ Tento i další spisy dnes mimořádně vystaví Archiv bezpečnostních složek v Praze.“

19.06.2015

Server Novinky.cz doporučuje knihu Detlefa Brandese

Z pestré nabídky vybíráme nový román Michaela Cunninghama i detektivky Michaely Klevisové, Thomase Engera a Jeffery Deavera. Historickou práci Detlefa Brandese, jak nacisté chtěli germanizovat a vysídlit české obyvatelstvo z protektorátu,“ píše pod titulkem Nové knihy: Cunningham, Klevisová, May, Enger i Brandes František Cinger.

19.06.2015

Historik Libor Svoboda v ČRo PLUS hovořil o „kurýrech či převaděčích“

Bylo to v pořadu Hovory. Rozhovor, vedený I. Denčevovou, se odehrál v duchu článku L. Svobody Kurýr, nebo převaděč? Příběh Josefa Randáka, jednoho ze zapomenutých účastníků protikomunistického odboje, který vyšel v časopise Paměť a dějiny 1/2015.

18.06.2015

Předseda Vědecké rady Detlef Brandes hovořil v České televizi o své nové knize

Představení knihy Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích v budově ÚSTR bylo spojeno s přednáškou prof. Brandese, věnovanou – stejně jako kniha – plánům nacistického Německa s obyvatelstvem Protektorátu Čechy a Morava. V pořadu Události komentáře ČT 24 se na ně ptal moderátor Daniel Takáč a Detlef Brandes odpovídal v simultánně tlumočeném rozhovoru.

17.06.2015

Článek o knize Detlefa Brandese přinesla také ČTK

„V českém překladu vyšla tento týden, dnes ji představil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR),“ píše server ČTK České noviny s tím, že Brandes „je předsedou vědecké rady ÚSTR“.

17.06.2015

Knihu Detlefa Brandese představil i Český rozhlas Vltava

Bylo to v ranní Mozaice v 7.38 (na webu tedy v 38. minutě). Rozhovor s Detlefem Brandesem natočila v budově ÚSTR Zuzana Vlčková.

17.06.2015

Senátor Grulich na Parlamentních listech píše o porušení zákona ve věci Rady ÚSTR

„Senátoři vědomě porušili zákon. Jde o Ústav pro studium totalitních režimů,“ dočítáme se v krátkém článku. Senátor Tomáš Grulich v něm komentuje skutečnost, že ODS se už podruhé pokusila zařadit na schůzi Senátu bod k odvolání dvou členů Rady ÚSTR, údajně „z důvodu porušení zákonné podmínky členství v Radě“, a už podruhé jí to nevyšlo.

Na pravou míru: Člen Rady ÚSTR Jan Bureš vysvětluje situaci v dopise předsedovi Senátu.

17.06.2015

Právo se zmiňuje o účasti zástupců ABS při otevření historického krytu v Brně

V jihomoravské mutaci Práva na str. 10 najdeme článek Brněnský kryt se poprvé otevřel lidem. „Z neděle na pondělí v něm spali například ředitel Vojenského historického ústavu Praha Aleš Knížek, náměstek jihomoravského hejtmana Marek Šlapal, známý kuchař Marcel Ihnačák, zpěvák David Koller či zástupci Národního památkového ústavu či Archívu bezpečnostních složek a dalších institucí a nadšenců,“ dočítáme se.
Na pravou míru: V krytu nocoval ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra, nikoli zástupci ABS. Ti se však – včetně ředitelky S. Ptáčníkové – zúčastnili slavnostního odtajnění a otevření krytu.

16.06.2015

Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra v ČT promluvil k odtajnění historického krytu v Brně

V pořadu Události v regionech stručně okomentoval skutečnost, že od 50. let měl kryt v případě atomového ohrožení chránit místní politické elity, což se nikdy nestalo, ale místo nich tu po 70 letech nocovali účastníci slavnostního otevření.

15.06.2015

Hejtman Hašek v Parlamentních listech plánuje spolupráci s ÚSTR a ABS

„Při příležitosti odtajnění krytu Z - 10 jsme se dohodli se zástupci Vojenského historického ústavu, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, že se stanou garanty projektu nazvaného pracovně Deset let, které změnily střední Evropu a jižní Moravu,“ cituje článek Haškovo vystoupení na tiskové konferenci v Brně.

15.06.2015

Deníky zvou na Den otevřených dveří

„Zájemci si prohlédnou ústav i archiv“, nadepisuje Mělnický deník a Pražský deník na straně 2. Pozvánka ve stručné podobě přináší všechny relevantní informace.

15.06.2015

Historik Pavel Zeman v Respektu komentuje pořad Dovolená v protektorátu

Nové reality show České televize se věnuje rozsáhlý článek „Léto s Heydrichem“, začínající na straně 17. Pavel Zeman je v něm citován slovy: „Zájem o každodenní historii je úplně legitimní. Vidět nedostatek jídla či dobové vyhlášky v praxi je zajímavé. Ale co je na válečném období opravdu podstatné? Je to všudypřítomný, sdílený pocit strachu o holý život. Vynechat ho a předstírat, že zobrazujeme protektorát, je bláhové.“

15.06.2015

Historika Petra Blažka zmiňuje Týden v článku o dětských obětech komunistických věznic

„Podle historika Petra Blažka přišlo další vyšetřování počátkem 90. let, ale skončilo bez jasného závěru,“ čteme v textu na str. 32 – 33, popisujícím kruté zacházení s dětmi, které se narodily politickým vězeňkyním v 50. letech.

15.06.2015

Lidové noviny zmiňují účast ÚSTR při otevření protiatomového krytu pod Špilberkem

„Tajný kryt přiblíží život v totalitě,“ uvádějí LN na str. 4 a na webu. Jde o Kryt 10-Z na Husově ulici, který vybudovali nacisté a po roce 1948 se ho chopili komunisté a vybudovali v něm protiatomový úkryt. „O půlnoci kryt slavnostně odtajní ředitelé Vojenského historického ústavu, Ústavu pro studium totalitních režimů a představitelé města a kraje,“ píše list.

13.06.2015

Markéta Doležalová informovala o akcích na Velehradě v rádiu Proglas

Ve vysílání zaznělo, že konferenci „Velehrad vás volá“ pořádá Ústav pro studium totalitních režimů a účastní se jí jak tuzemští akademici, tak vědci z Polska, Slovenska nebo Ruska. „Je zamýšlená pro širokou sympatizující veřejnost, pro pamětníky té akce roku 1985 a pro studentskou mládež. Oslovili jsme fakulty katolické, teologické a jiné školy,“ řekla Markéta Doležalová. Podstatnou část rozhovoru s ní přináší i webová verze zprávy.

11.06.2015

Historik Jan Synek mluvil v ČT o událostech na Velehradě před třiceti lety

Bylo to ve Studiu CT24 přibližně v 11.50. V poměrně podrobném, sedmiminutovém rozhovoru Jan Synek popsal tehdejší dění, jehož reflexe je předmětem aktuálně probíhající dvoudenní konference.

11.06.2015

Slovácký deník informuje o konferenci na Velehradě

Článek nadepsaný titulkem Konferenci inspirovala památná pouť na Velehradě v roce 1985 začíná na první straně stručným popisem událostí v roce 1985 a pokračuje na třetí straně: „Třicet let poté, dnes a zítra, uspořádá Ústav pro studium totalitních režimů v sále kardinála Tomáše Špidlíka ve velehradském domě sv. Cyrila a Metoděje mezinárodní konferenci s názvem Velehrad vás volá! S podtitulem Vliv Helsinské konference na rozvoj aktivit církví ve středoevropském prostoru. Konference se jako čestný host zúčastní kardinál Joachim Meisner z Kolína nad Rýnem, držitel Řádu bílého lva III. třídy, Adolf Hampel, německý historik, teolog a propagátor dialogu mezi Východem a Západem, Petruška Šustrová, česká novinářka a překladatelka, a řada dalších. Během konference bude možné v kapli Cyrilka zhlédnout tematicky spřízněnou výstavu.“

11.06.2015

Parlamentní listy zvou na Den otevřených dveří

Titulek zní Archiv bezpečnostních složek a Ústav pro studium totalitních režimů se otevřou veřejnosti. Článek přetiskuje prakticky všechny podrobnosti z našich pozvánek.

10.06.2015

Zlínské novinky se přidaly k informování o akcích na Velehradě

Ve zprávách z regionu přinášejí podstatnou část naší tiskové zprávy.

10.06.2015

Výstavu a konferenci na Velehradě připomíná i Katolický týdeník

24. číslo týdeníku přineslo krátkou pozvánku hned na titulní straně, pod titulkem 30 let poté.

10.06.2015

Právo komentuje novelu zákona o třetím odboji a zmiňuje se i o ÚSTR

Spor mezi resorty obrany a financí o tři milióny korun již víc než sedm měsíců brzdí novelu zákona o protikomunistickém odboji“ – to je motto článku na str. 4. „Obrana žádá, aby členové komise, která rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím MO, dostávali odměnu shodnou s členy a vedením Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle ministerstva je totiž jejich činnost srovnatelná, a proto by se měla i výše odměn sjednotit. Znamenalo by to, že z dosavadních 8828 korun by členům komise náleželo 23 tisíc korun a šéfovi komise 26 700 korun,“ dočítáme se mimo jiné.
Na pravou míru: Právo má patrně na mysli členy a vedení Rady ÚSTR, nikoli členy a vedení samotného Ústavu. To by totiž nedávalo smysl. I tak ovšem uvádí poněkud zastaralé údaje.

09.06.2015

Parlamentní listy rovněž zvou na Velehrad

Převzaly prakticky kompletní text naší tiskové zprávy.

08.06.2015

Dobrý den s Kurýrem zve na naše akce na Velehradě

Dobrý den s Kurýrem je jediný regionální týdeník na Slovácku, údajně tam má pozici vůbec nejčtenějších novin. V kulturní rubrice přináší tiskovou zprávu o výstavě a konferenci Velehrad vás volá!

08.06.2015

Týden se zmiňuje o publikaci vydané v ÚSTR

Ústav pro studium totalitních režimů vydal v květnu rozhovor Petra Placáka s Milanem Hlavsou z roku 1992 o jeho údajné spolupráci s StB,“ píše se v rozhovoru, který Týden na str. 74 vede s „demiurgem české hudební scény“ Ivem Pospíšilem.

08.06.2015

Agrární portál agris.cz informuje o přednášce historika ÚSTR Jiřího Urbana

Ta zaujala krom jiného Asociaci soukromého zemědělství, jejíž mluvčí v článku Kolektivizace – memento éry komunismu píše: „Kromě naší stavovské organizace – Asociace soukromého zemědělství ČR se o to, aby problematika kolektivizace zůstala stále živým tématem, snaží i Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten ve spolupráci s Úřadem vlády ČR uspořádal v rámci Evropského týdne udržitelného rozvoje ve středu 3. června v prostorách Strakovy akademie přednášku na téma Kolektivizace a její důsledky pro český venkov. Hlavním řečníkem byl historik Jiří Urban, který se tématem kolektivizace venkova a perzekuce selského stavu dlouhodobě zabývá. Je autorem knihy Venkov pod kolektivizační kutnou a spoluautorem dalších monografií.“ Článek stručně zachycuje i obsah přednášky.

07.06.2015

Historička Stanislava Vodičková na Radiožurnálu mluvila o dění na Velehradě

Ve Víkendovém Ranním Radiožurnálu (v 36. minutě) po telefonu připomněla události spojené s vypískáním oficiálních funkcionářů na Velehradě před 30 lety. Moderátor Vladimír Kroc ve zhruba čtyřminutovém rozhovoru také informoval, že ÚSTR zmíněné události připomene výstavou a konferencí a S. Vodičková popsala její program a připomněla účast kardinála Joachima Meisnera.

06.06.2015

Na pravou míru: vedení ÚSTR a ABS reaguje na článek Echo24 „Odveta za mstitele“

Ředitel Ústavu Zdeněk Hazdra a ředitelka Archivu Světlana Ptáčníková ve společném dopise komentují některá tvrzení, která před týdnem zveřejnilo Echo24.cz v článku Tomáše Perglera.

02.06.2015

Hospodářské noviny informují o komiksu, jehož spoluautorem je František Stárek

„Básník Ivan Martin Jirous nebude nikdy svatořečen. Mytickou postavou se ale už stal. Nový komiks s názvem Legendy o Magorovi si tohoto všímá a zdárně s tímto jevem pracuje,“ píší HN na straně 18 v rubrice kultura. „Autorem scénáře komiksu je Magorův „kámoš“ z disentu Čuňas, po revoluci pracovník BIS a ÚSTR František Stárek. Dvě legendární příhody s Magorem v knize zaznamenané sám prožil, a stal se tak jednou z postav vlastního příběhu. Drsnou černobílou kresbou charakter dění vystihl kreslíř Marian Cingroš.“ Článek Aleše Palána přináší také iHNed.cz.

02.06.2015

Historik Pavel Zeman na Echu24 komentuje televizní reality show Dovolená v Protektorátu

„Seriál České televize napodobuje podle historika Pavla Zemana z Ústavu pro studium totalitních režimů něco, co uměle napodobit nejde. A to neustálý strach z násilné smrti, který tehdy lidé zažívali,“ píše Echo24. „Na druhou stranu historik Zeman nesouhlasí po zhlédnutí prvních dvou dílů s kritikou některých diváků, že by seriál ČT zlehčoval dobu. Pořad si podle něj najde své diváky a možná i probudí zájem mladých o tuto součást českých dějin. „Problém je v celém formátu. Je to reality show,“ vysvětluje historik.“

01.06.2015

Novinky.cz informují o výstavě Ve znamení tří deklarací v Častolovicích

„Zámek Častolovice připravil v červnu pro návštěvníky vedle prohlídky interiérů s cennými uměleckými díly renesance, baroka, empíru a biedermeieru, zámeckého parku a obory s bílými daňky, minizoa, rozária se 150 druhy rozkvétajících růží, také zajímavou výstavu nazvanou Ve znamení tří deklarací. Autory výstavního projektu, instalovaného v zámecké galerii v Častolovicích jsou historici z Ústavu pro studium totalitních režimů Mgr. Dita Jelínková, Ph.D. a Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D.“, píší Novinky.cz.

01.06.2015

Historička Muriel Blaive má rozsáhlé interview v internetovém magazínu Political Critique

Rozhovor se týká role „paměťových institucí“ v postkomunistických zemích. Podle historičky se k archivům bezpečnostních složek upínala velká pozornost proto, že byly zneužívány k politickým účelům, například k diskreditaci oponentů. „Paměťové instituce“ by ovšem měly interpretovat fakta, která se nacházejí v archivech, a srozumitelně je zpřístupnit především mladší generaci. ÚSTR má podle M. Blaive velký potenciál právě v používání archivu – na rozdíl od jiných institucí, jež ani nechtějí pracovat s materiálem, který může být mnohdy kontroverzní.

01.06.2015

Parlamentní listy.cz informují o nových oceněních za III. odboj

V tiskové zprávě se mj. uvádí: „Etická komise předá dekrety oceněným účastníkům třetího odboje v úterý dne 2. června 2015 ve 14:00 hod. v budově Úřadu vlády ČR, Strakově akademii. /…/ Medailonky všech 6 oceněných účastníků odboje a odporu proti komunismu jsou vyvěšeny na webech. /…/ Účast na slavnostním aktu přislíbil ministr kultury Mgr. Daniel Herman. /…/ Slavnostního předávání se dále zúčastní představitelé Ministerstva obrany ČR, Ústavu pro studium totalitních režimů, Archivu bezpečnostních složek, Konfederace politických vězňů a další čestní hosté.“

01.06.2015

Týden pokračuje v „kauze Legdan“

Pod titulkem Ve stopách bratří Mašínů shrnuje Pavel Baroch několikatýdenní spor o to, zda Ministerstvo obrany postupovalo správně, když udělilo osvědčení za protikomunistický odboj v rozporu s odborným stanoviskem ÚSTR. „Takovéto případy nahlodávají důvěru ve statečné lidi, kteří se nebáli v minulosti pozvednout hlas,“ říká v článku člen Rady ÚSTR Michal Uhl. „Nemůžeme přece uplatňovat princip kolektivní viny,“ oponuje jiný člen Rady ÚSTR Eduard Stehlík. Podle něj se stala chyba už na počátku, když jeho předchůdci v odboru pro válečné veterány MO položili Ústavu nepřesné dotazy – a kromě nepřesných dotazů není dobře zpracován ani posudek ÚSTR. „Z ústavu se nyní ozývají hlasy, že pod Stehlíkem se odbor mění v továrnu na odbojáře a že případ Legdan je součástí nového trendu udělovat certifikát i těm, kteří si to z jejich pohledu nezaslouží,“ píše Týden s tím, že „Ministerstvo obrany to kategoricky odmítlo.“ Upravenou verzi článku přináší Tyden.cz.

01.06.2015



Článek v MF DNES, týkající se Dne otevřených dveří ABS: Šířil amerického brouka, ukazuje falešný spis StB

19. 6. 2015, str. 4 – Z domova
Autor: Pavel Švec

PRAHA „Po zastavení zneužitého služebního motocyklu ONV Horažďovice přeskočil Čestmír Nováček příkop na pole, aby tam mohl z krabičky od zápalek vypustit živé brouky.“ To si lze přečíst pod černobílou fotografií, která je součástí spisu policejní rekonstrukce z místa činu. Jde o jednu z nejbizarnějších propagandistických akcí komunistického režimu: rozšiřování brouka mandelinky bramborové.
Několikastránkový svazek plný fotek a plánků dnes svou ideovou obludností působí trochu úsměvně. Kdyby se ovšem za tímto vykonstruovaným činem neskrývalo utrpení a dlouhé žaláře dvou nevinných lidí. Tento i další spisy dnes mimořádně vystaví Archiv bezpečnostních složek v Praze.
Příčina toho, proč v polovině 50. let bramborové porosty zaplavila mandelinka, byla komunistické československé vládě jasná: škůdce vypustila na území republiky letadla americké CIA, aby rozvrátila zásobování. Čeští konfidenti pak v polích brouka dále šířili.
„Obviněný Václav Smaha na cestě od Klatov k místu činu, kde v létě 1949 rozšiřoval živé brouky mandelinky do brambor,“ stojí pod další fotkou a následuje plánek s místem vypuštění škůdce. „Takhle podrobně přitom vyšetřovatelé zhotovovali popisy rekonstrukcí pouze u závažných trestných činů, jako je vražda,“ upozorňuje archivářka Jitka Bílková na druhou oběť vyšetřování.
Mandelinka bramborová byla před šedesáti lety využívána při propagaci kolektivizace zemědělství a v boji proti rolníkům, kteří odmítali vstupovat do jednotných zemědělských družstev.
„V roce 1954 došlo k několika případům, kdy se údajné rozšiřování mandelinky objevilo v rozsudcích nad odpůrci komunistického režimu,“ podotýká ve své disertační práci Pavlína Kourová.
Zatímco ve zmíněném archivním spisu není popsán další osud dvou výše jmenovaných obviněných, my ho známe. „Zaměstnance Československých státních drah Václava Smahu Krajský soud v Plzni v roce 1954 odsoudil ve vykonstruovaném procesu na pětadvacet let vězení. Přišil mu i spolupráci se západoněmeckou rozvědkou,“ píše Kourová.
I horažďovický rostlinolékař Čestmír Nováček byl ve vymyšleném procesu obviněn z toho, že údajně doma v lahvích od okurek rozmnožoval mandelinku a brouky potom roznášel po družstevních polích.
Klíče největšího kolaboranta
Pražský archiv však ukáže i zápisy StB ze sledování zpěvačky Marty Kubišové a režiséra Miloše Formana či vyšetřování sebevraždy autora Stalinova pomníku na pražské Letné Otakara Švece včetně dopisu na rozloučenou.
A lidé dokonce uvidí i klíče, osobní doklad či nožík, který měl v kapse již mrtvý český kolaborant – protektorátní ministr školství Emanuel Moravec. Po válce úřady jeho mrtvolu hledaly měsíc, než ji nalezly zahrabanou v pražské Bubenči.

***
Fakta
Den otevřených dveří
Dnes od 10 do 15 hodin se otevře budova Archivu bezpečnostních složek (ABS) v ulici Na Struze 3 v Praze 1. Komentované prohlídky budou každou celou hodinu. V badatelně si bude možné prolistovat zajímavé archiválie a navštívit jinak nepřístupné depozitáře a také lustrační, digitalizační a restaurátorské pracoviště. Od 14 do 17 hodin se veřejnosti otevře i Ústav pro studium totalitních režimů v Siwiecově 2, Praha 3. A od 10 do 13 hodin rovněž pracoviště ABS v Kanicích u Brna.



Celý text článku v Respektu: Jak vznikal pořad, který budí vášně i ve světě

15. 6. 2015, str. 17, rubrika Fokus
Autor: Tomáš Brolík

Málokdy se český televizní pořad dostane na titulní stránky světových novin a u jeho tvůrců se střídají zahraniční štáby. Svět zaujala, někdy i rozhořčila, reality show, kde herci převlečení za gestapáky křičí na účastníky, kteří před kamerami prožívají své dva měsíce ve válečné době. Je přitom možné, že Česká televize svou Dovolenou v Protektorátu, která o právě uplynulém víkendu skončila, vytvořila světový unikát – který záhy narazil na své etické limity. Podařilo se nám zahlédnout aspoň náznak podstaty protektorátu, nebo jde opravdu o nevkusnou zábavu?

Klevetivá sousedka i gestapo
Ten nápad nosila dokumentaristka Zora Cejnková v hlavě od roku 2010. S jistotou tehdy věděla jen jedno: chtěla diváky co nejvěrněji přenést do období protektorátu. Inspirovala ji k tomu její babička, která jí po celé dětství vyprávěla vlastní zážitky z každodenního života za okupace. Práci na nápadu pak přerušila kvůli mateřství, už v roce 2012 se ale spojila s producentkou České televize Lenkou Polákovou a Dovolená v Protektorátu začala pomalu dostávat tvar.
Shodli se, že hlavními aktéry musí být třígenerační rodina neherců, usazených do pokud možno historicky věrného prostředí. Takový výlet do historie není v dnešní televizní tvorbě výjimečný, je to naopak atraktivní formát. Autorky samy jako jednu z inspirací zmiňují oblíbený cyklus dokumentů britské BBC, který svoje účastníky přenesl třeba na venkovský statek 19. století. Stejně jako v zahraničních vzorech, i Dovolenou v Protektorátu měly doprovázet dobové záběry a hlas vypravěče, který divákům vysvětluje historický kontext.
Tehdy také vznikl název, který mnoho lidí rozčílil ještě před uvedením prvního dílu. „Dovolená a protektorát? Copak v tom spojení někdo může necítit ironii?“ kroutí hlavou autorka nápadu Lenka Poláková. Do konkurzu se přihlásilo šest stovek rodin, které zlákala zvědavost. Jak vzpomíná Lenka Poláková, výběr nebyl jednoduchý. Potřebovali rodinu, která by držela při sobě, neměla problém komunikovat spolu i s režisérkou, a hlavně aby její členové byli schopní děj komentovat a přemýšlet nad situacemi, kterými v průběhu show budou procházet. A také aby neměli problém na dva měsíce odjet na neznámé místo za neznámým úkolem – pracovní název pořadu tehdy zněl Dovolená ve starých časech a rodina nevěděla, co přesně ji čeká. Navíc odjížděla bez nároku na odměnu: že mohou vyhrát milion českých korun ve zlatě, se dozvěděli až později. Volba nakonec padla na sedmičlennou rodinu Dočekalových-Lustykových z Doks (až do doby uzávěrky Respektu měla rodina smluvně zakázáno mluvit s médii).
Dobovou výpravu se autoři rozhodli pojmout do nejmenšího detailu. Hlavního poradce, historika z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Borise Uhlíře, například dodnes trápí maličkosti, které mu unikly: třeba že postupně vylepované vyhlášky visí na chalupě vedle sebe, a ty staré neaktuální nemizí, jak tomu bylo ve skutečnosti. Nebo že vypůjčená vojenská auta mají špatné registrační značky. „Jsem ale přesvědčen, že se nám v rámci možností podařilo vytvořit velmi věrnou kopii válečné doby,“ říká. Pro svůj plán si tvůrci vybrali samotu v Beskydech, nad vsí Staré Hamry - na izolovaném místě se logicky mnohem snáz zachovává představa odtržení od okolního světa. Zároveň nabízí možnost nechat účastníky chodit na suchý záchod, starat se o domácí zvířata a celé stavení – za plnění praktických úkolů si rodina po celé dva měsíce, které na své „protektorátní dovolené“ stráví, pomyslně vydělává na živobytí. „Podívat se na to, jak se účastníci vyrovnají s běžným venkovským životem ve čtyřicátých letech, by bylo samo o sobě zajímavé,“ vysvětluje Zora Cejnková.
Hlavním motivem byl ale život v protektorátu. K odlehlé samotě čtyřicátých let autorka tedy přidala důležité součásti tehdejší reality. Věděla, že svoje účastníky musí kromě suchého záchodu vystavit i hmotné nouzi, přídělovému systému nebo dobovým vyhláškám přikazujícím třeba zatemňovat na noc okna. Nakonec ve snaze, aby měl pořad náležitý spád a postavy se mohly během osmi dílů vyvíjet, sáhli tvůrci pořadu pro poslední přísadu: vymysleli scénář jednoduchého děje. Do okolí rodiny zabudovali několik profesionálně hraných postav (prodavač, lékař, učitel, klevetivá sousedka, ale i četnictvo, odbojáři či gestapo), které účastníky v jednotlivých epizodách stavěly do prekérních situací, během nichž museli řešit, jestli pomohou odbojáři na útěku, schovají u sebe nelegální vysílačku nebo jak zvládnou výslech gestapa.

Teď vám zbijeme odbojáře
Sami tvůrci přiznávají, že nevědí, jak výsledný mix reality a fikce, strojenosti a autenticity nazvat. „Já osobně považuji označení reality show za zavádějící. Není to žádný Velký bratr, žádná hra,“ zdůrazňuje Zora Cejnková. Podle ní se Dovolená víc blíží dokumentárnímu dramatu nebo spíš něčemu, co se nazývá „situační drama“. Lenka Poláková říká, že za celé dva roky, kdy tým veřejnoprávní televize pořad vytvářel, a i v průběhu složitého schvalovacího procesu debatovali jen o technických otázkách. V chalupě bylo několik napevno umístěných kamer, přemýšleli tedy, zda kameramani s přenosnými přístroji nebudou příliš rušit – nakonec se rozhodli, že nebudou.
Že by ale mohl samotný námět pořadu způsobit poprask, prý nikoho v televizi nenapadlo. Ostatně podle Polákové je i načasování náhoda, pořad nevznikal k sedmdesátému výročí konce války. Přitom právě námět a zmíněné výročí zcela jasně přebily v Česku i v zahraničí debaty o technických detailech. Otázky, které nad projektem visí, jsou jasné: Do jaké míry je možné simulovat strach o život? A do jaké míry je vkusné to vůbec na televizní obrazovce zkoušet?
„Myslím, že otázka ponoření se do děje a pocitu opravdového strachu je přeceňovaná,“ říká Magdalena Zlatušková, jedna z dramaturgyň pořadu. „Naším cílem bylo ukázat běžný život za protektorátu a je to přiznaná fikce.“ Historik Pavel Zeman z Ústavu pro studium totalitních režimů to vidí jinak. „Zájem o každodenní historii je úplně legitimní. Vidět nedostatek jídla či dobové vyhlášky v praxi je zajímavé. Ale co je na válečném období opravdu podstatné? Je to všudypřítomný, sdílený pocit strachu o holý život. Vynechat ho a předstírat, že zobrazujeme protektorát, je bláhové.“ Podobné kritice čelil i asi nejpodobnější dosavadní televizní počin, pořad The 1940s House britského veřejnoprávního kanálu Channel 4 z roku 2001, který zobrazoval středostavovskou rodinu v Londýně v době německého bombardování. Kritici tehdy namítali, že imitovat podmínky bombardování bez vědomí, že vás každou minutu může roztrhat puma, je dokonale marné. Dovolená v Protektorátu, kde jsou účastníci navážno vystaveni kontaktu s hraným gestapem, u něhož je předem jasné, že nikomu neublíží, dosahuje podobného efektu.
Tuhle námitku Zora Cejnková přijímá, je však přesvědčená, že něco z válečné úzkosti se jí na plátno převést podařilo. „Skutečně jsme vytvořili něco jako hamerskou realitu, právě jako nám to ještě před začátkem natáčení potvrzovali přizvaní psychologové,“ říká scenáristka. „Ve chvílích, kdy se žádná situace nenahrávala, se spolu rodina bavila, jako by herci nebyli herci, ale postavy ze skutečného protektorátu.“ Seriál se natáčel v celistvých scénách jako na divadle. Herci nepředříkávali scénář, ale volně improvizovali. Autoři koneckonců nemohli vědět, jak bude rodina reagovat, a u každé scény měli víc variant vývoje.
Herec Tomáš Knapek v pořadu hraje německého lékaře, který prověřuje rasovou čistotu obou chlapců a v jedné vzrušené debatě s rodinou rozbije hrneček o podlahu. „Podle scénáře jsem to měl být já, kdo odhalí nelegální zabijačku, ale oni ji nepřiznali,“ vzpomíná. „S tím jsem vůbec nepočítal, ale chtěl jsem dodržet scénář. Oni mi ovšem dál lhali do očí, navzdory výhrůžkám. Vlastně mě to vážně rozčílilo. Rozbitý hrneček vůbec nebyl v plánu,“ říká dnes s úsměvem. Výsledkem pak bylo, že starý muž z rodiny ztratil nervy a herce-lékaře se snažil praštit pohrabáčem. Knapka nakonec zachránil štáb tím, že ho z dosahu pohrabáče nenápadně odtáhl mimo záběr.
I Petr Klimeš, který ztvárnil jednu z nejvýraznějších postav celé show, gestapáka, je přesvědčený, že některé emoce byly reálné. „Opravdu mě nenáviděli. Podle mě se alespoň chvílemi do té doby se svými nenávistmi přenesli,“ tvrdí známý představitel záporných rolí.
Když dva mužské členy rodiny odvede v pořadu gestapo na třídenní výslech, štáb je skutečně ubytoval v nedaleké věznici (uprázdněné po amnestii) a v cele měli k dispozici jen Hitlerův Mein Kampf a dobové magazíny. Přesto o tom, že by na beskydské samotě zavládla protektorátní atmosféra, nemůže být řeč: tvůrci i herci přiznávají, že rodina často vypadávala z role, a ihned po každé zinscenované scénce si je režisérka odvedla stranou, aby na kameru popsali, jak se cítili a proč se zachovali právě tak, jak se zachovali. Jedna z nejvypjatějších scén pořadu, kdy příslušníci gestapa před zraky rodiny tlučou chyceného odbojáře, se natáčela na tři kamery a s profesionálním svícením, tedy s početným štábem v těsné blízkosti. Ve skutečnosti muž žádné rány nedostával a účastníci to věděli.

Učitelé už se hlásí
„Tvůrci možná říkají, že to není hra, ale je to pochopitelně hra, a poněkud trapná,“ namítá Mikuláš Kroupa ze sdružení Post Bellum, které zaznamenává příběhy lidí postižených totalitami. Stejně jako Pavlu Zemanovi ani jemu nevadí dokonale imitované rekvizity, ale přehrávání scén s gestapem a vystavování aktérů inscenovaným dramatům. „Po první návštěvě gestapa by byla chalupa poloprázdná. Ve svém bádání jsem se setkal s mnoha strategiemi při razii, ale s odsekáváním a nadáváním opravdu ne,“ říká ironicky Kroupa. „Vypravěč mi sice vysvětlí, že něco takového by nebylo možné, ale k čemu pak taková scéna je?“ Nejvíc mu tedy vadí, že jde o čirou zábavu, která může znevažovat skutečné odbojáře, a se vzděláváním proto nemá mnoho společného. „Jen vidět dobové rekvizity? To je hodně málo,“ dodává Kroupa.
Přitom samy autorky i odborný poradce Jan Uhlíř vidí vzdělávání a rozšíření povědomí o protektorátní době jako svůj největší úspěch a v tomhle ohledu podle nich pořad svůj cíl splnil. „Už se nám dokonce ozvalo několik učitelů, že by podle našeho pořadu chtěli učit moderní dějiny,“ říká Lenka Poláková. Obavy z toho, že nabídne dětem pokroucený obraz dramatické doby, nemá, i když svým hrdinům podle Kroupy v zásadě nedala možnost selhat. Je totiž těžké představit si člověka, který by – s vědomím, že mu nic nehrozí a válka skončí porážkou nacistů – spolupracoval s gestapem a například odbojáře udal.
Lenka Poláková si nicméně myslí, že se její rodina vyrovnala se všemi situacemi dobře a realisticky. Autorky také říkají, že nově vymyšlenému žánru věří. „Jistě bychom rádi zkusili něco podobného. Máme i několik nápadů, ale zatím nic jasného,“ dodává Poláková.



Celý článek v časopise Týden: Den mrtvých dětí

15. 6. 2015, str. 32, Aktuálně
Autor: Pavel Baroch

Narodily se politickým vězeňkyním v 50. letech, ale mnohé z těchto dětí žily jen pár dní. Režim chtěl jejich tělíčka navždy ukrýt na pražském Ďáblickém hřbitově. Teď úřady začaly okolnosti jejich úmrtí znovu prošetřovat.

Dagmar Průchové bylo v květnu 1949 dvanáct let, když před jejich pražským domem zastavila tři policejní auta. Kromě maminky, které za činnost proti komunistickému režimu hrozil trest smrti, zatkli právě i nezletilou Dagmar. Dodnes neví, jak dlouho byla ve vyšetřovací vazbě a jestli byla skutečně ve vězení na Pankráci. Celou dobu měla přes oči tmavý šátek – než ji znovu odvezli a vyhodili z auta u domu její babičky.
Na rozdíl od jiných dětí, které zažily komunistický kriminál, přežila. A teď, po více než šedesáti letech, chodí pravidelně na Den dětí do zadní části Ďáblického hřbitova. Přicházejí i další lidé, aby položili kytičku u 41 náhrobků se 43 jmény. Některým bylo jen pár dní, jiným několik měsíců, výjimečně několik let.

Zde spinká…
Dětský hřbitov ukazuje na jednu z nejsmutnějších a nepříliš známých období novodobé české historie: jsou tu uloženy ostatky dětí, které se narodily politickým vězeňkyním v komunistických lágrech. Většinou zemřely proto, že jim nebyla poskytnuta základní zdravotní péče.
„Zde spinká Blanička Doležalová,“ stojí na jednom náhrobku a pod jménem jsou data 11. 7. 1951 až 21. 9. 1951. Kousek vedle mají náhrobek patrně dvojčata Petříček a Pavlíček Jeníkové, kteří se narodili 2. září 1951 a zemřeli o den později. Na některých náhrobcích není datum ani celé jméno: „Zde spinká náš Jaroušek.“
Některé náhrobky jsou prázdné, u jiných leží květiny, věnečky. „O některé se očividně někdo stará,“ říká Petr Marek z iniciativy Bez komunistů.cz, který pietní vzpomínku na Ďáblickém hřbitově už pravidelně pořádá.
Připomíná, že dětských obětí je v zemi nejspíše mnohem víc. „Kolik ostatků dětí na Ďáblickém hřbitově vlastně leží, není vůbec známo,“ konstatuje Marek. Třiačtyřicet jmen jsou pouze děti, které se po listopadu 1989 podařilo identifikovat. Dětské ostatky se sem ukládaly tajně, leží vedle hromadného hrobu dospělých politických vězňů – popravených nebo umučených. Někdy jsou těla dětí a dospělých vedle sebe nebo nad sebou. Pochovávalo se do hlubokých šachet.

Vymlácené zuby
Už zmiňovaná Dagmar Průchová, která se v dospělosti stala dokumentaristkou, natočila v únoru 1990 film Nesmíš plakat. Mimochodem: snímek dostal jméno podle jedné věty z dopisu, který malé Dagmar psala její maminka z vězení. Film zachycuje vzpomínky patnácti matek, jež v 50. letech prošly jako zcela nevinné komunistickými kriminály. Odseděly si deset i více let. Některé se nikdy se svými dětmi už neshledaly. Když vzpomínají na 50. léta, stále se mnohým derou slzy do očí a mají roztřesený hlas.
„Teď by mu bylo čtyřicet,“ vypráví ve filmu o svém zemřelém dítěti jedna z matek. Když ji přivezli na Pankrác, byla těhotná. Při výslechu ji vyšetřovatelé zmlátili tak, až potratila. „Děti už jsem nikdy mít nemohla,“ svěřila se. Další z žen vzpomíná, jak ji těsně před porodem na Pankráci donesli příbuzní alespoň základní dětskou výbavičku. „Stejně ten parchant nebude žít,“ prohlásil dozorce. Jedna z matek zase ví jen to, že její dítě skončilo v dětském domově a že zemřelo. Ale kde to bylo a proč zemřelo, to se nikdy nedozvěděla.

Procházka k šibenici
Když měly ženy na Pankráci rodit, na pleny či zavinovačku pro své děti mohly zapomenout. Dostaly jen staré použité vězeňské hadry. Na procházku se svými novorozenci – pokud přežily – mohly chodit na chvilku do místnosti, kde byla šibenice a kde se popravovalo. Dozorci malé i větší děti týrali, běžné byly vymlácené zuby nebo zlomené kosti. Ženy byly pod neustálým tlakem, co s jejich potomky bude. „Byla to veliká psychická zátěž. Nevěděla jsem, co se s mou dcerou stane, nechtěli ji dát mým rodičům,“ vzpomíná jedna z politických vězeňkyň v dokumentu Nesmíš plakat.
Zádní část Ďáblického hřbitova, kam se mrtvé děti politických vězeňkyň ukládaly, měla původně zůstat veřejnosti navždy skrytá, ale už v druhé polovině 50. let ho objevila mladší sestra bratrů Mašínů, když pátrala po hrobu své matky. Pak ovšem místo pustlo a zarůstalo, prý zde byla dokonce skládka. „Byla tady úplná džungle,“ říká Petr Marek z iniciativy Bez komunistů.cz. Až po listopadu 1989 se pohřebiště proměnilo na důstojné pietní místo s malými náhrobky.

Pátrání po vinících
Stejně jako nejsou známé přesné počty dětí (ani dospělých) uložených na Ďáblickém hřbitově, nebyli dodnes odhaleni ti, kteří mají nevinné oběti na svědomí. „Nebylo to vyšetřeno, natož potrestáno,“ říká Petr Marek.
O Ďáblický hřbitov se začal po Mašínové zajímat známý protikomunistický bojovník Ota Rambousek, který během pražského jara spoluzakládal sdružení K 231 mapující zločiny v komunistických žalářích. Příjezdem sovětských tanků ovšem toto šetření skončilo a Rambousek poté emigroval do USA.
Podle historika Petra Blažka přišlo další vyšetřování počátkem 90. let, ale skončilo bez jasného závěru. Obsáhlý spis o několika tisících stranách nyní leží v Archivu bezpečnostních složek při Ústavu pro studium totalitních režimů. Další pokus pochází z loňského prosince. Několik sdružení politických vězňů a historiků se obrátilo na premiéra Bohuslava Sobotku s výzvou, aby vláda příslušnou část Ďáblického hřbitova vyhlásila kulturní památkou pod názvem Čestné pohřebiště popravených a umučených politických vězňů a příslušníků II. a III. odboje. Pisatelé zároveň znovu požádali o prošetření všech úmrtí, a to nejen v Ďáblicích, ale i na jiných místech – v pražském Motole, Jáchymově, Příbrami či v Brně.
„Dovoluji si vás informovat, že se danému případu v současné chvíli věnuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV),“ odepsal v lednu ministerský předseda Sobotka. Mluvčí úřadu Jan Srb následně TÝDNU sdělil, že pohřebištím z 50. let se ÚDV skutečně začal věnovat, ale vyšetřování nejspíše potrvá delší dobu. „Zatím žádné závěry nejsou,“ sdělil Srb.

Exhumovaný páter Toufar
Loni na podzim antropologové vyzvedli kostru zatím jen z jednoho z hromadných hrobů na Ďáblickém hřbitově. Podle všeho jde o ostatky kněze Josefa Toufara, který zemřel na následky mučení v únoru 1950. Antropologové nyní tuto skutečnost ověřují. Exhumace je součástí Toufarova blahořečení. V místě, kde je Toufar pochován, by přitom mohlo být až dvě stě těl.
Minulý týden se na Nejvyšší státní zastupitelství obrátila iniciativa Bez komunistů. cz s podnětem, aby zadalo přezkoumání zločinů spáchaných na lidech, kteří jsou na hřbitově pohřbeni, přičemž zvláště zdůraznilo právě dětské oběti. „Zločiny proti lidskosti jsou totiž nepromlčitelné,“ tvrdí zástupce sdružení Petr Marek. Podání podpořilo i několik politiků nebo europoslanec Jaromír Štětina: „Nacistické zločiny jsou dodnes trestány. Proč nejsou trestány zločiny komunismu?“



Celý text článku Ministři ANO brzdí novelu o třetím odboji

Právo, 9. 6. 2015, str. 4 – Zpravodajství
Autorky: Naďa Adamičková, Marie Königová

Spor mezi resorty obrany a financí o tři milióny korun již víc než sedm měsíců brzdí novelu zákona o protikomunistickém odboji.
Ministerstvo obrany (MO) loni v listopadu navrhlo úpravy v zákoně, které rozšiřují pravomoci etické komise a zároveň zvyšují odměnu každému z jejích devíti členů o 14 tisíc korun.
Etická komise dosud rozhoduje o odvoláních proti neudělení nebo dodatečném odejmutí statusu účastníka třetího odboje. Nově má provádět přezkumné řízení a rozhodovat i o obnově řízení, které ministerstvo z různých důvodů zastavilo.
Proti takovému rozšíření kompetencí nikdo nic nenamítá, zato peníze pro členy komise se staly jablkem sváru mezi oběma resorty. Spor je o to pikantnější, že v jejich čele stojí partajní kolegové z ANO Martin Stropnický a Andrej Babiš.
„Na vině není naše ministerstvo. Předložení novely vládě protahovala jednání o navržených odměnách členů etické komise, s nimiž ministerstvo financí nesouhlasilo. Trvalo dlouho, než Úřad vlády, pod který etická komise spadá, s financemi došly k nějakému společnému závěru. Zákon půjde do vlády v řádu několika týdnů,“ zdůvodnil Právu prodlevu mluvčí obrany Jan Pejšek.
Obrana přitom v listopadu upozornila, že novela by měla začít platit co nejdříve, neboť žadatelé o status účastníka třetího odboje stárnou. „Jedná se o osoby, jež se již od roku 1948 podílely na protikomunistickém odboji nebo odporu, mnohdy půjde o osoby vyššího věku a jakékoliv oddalování potřebných změn v právní úpravě by mohlo vést k situaci, že se svých nároků již fakticky nedomohou,“ odůvodnila obrana svůj návrh.
Obrana v něm žádá, aby členové komise, která rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím MO, dostávali odměnu shodnou s členy a vedením Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle ministerstva je totiž jejich činnost srovnatelná, a proto by se měla i výše odměn sjednotit. Znamenalo by to, že z dosavadních 8828 korun by členům komise náleželo 23 tisíc korun a šéfovi komise 26 700 korun. Úřad vlády, jehož je komise organizační složkou, proto žádal o navýšení svého ročního rozpočtu o zmíněné tři milióny korun.

Úřad vlády má prý peněz dost
To se ovšem nelíbilo Babišovu úřadu, který trvá na odměnách tak, jak je schválila vláda již před třemi lety a počítala s jejich shodnou výší až do roku 2017. Stejně tak odmítli úředníci ministerstva financí přiklepnout sekretariátu etické komise dva zaměstnance navíc.
Jsou přesvědčeni, že Úřad vlády má peněz dost, aby si vše pokryl ze svého rozpočtu. Připomněli, že na letošní rok dostal oproti loňsku o 155 miliónů víc. Činnost komise si prý může zajistit vlastními silami, protože stejně „dlouhodobě vykazuje nenaplněnost funkčních míst“.
„Ten návrh je velmi nekontroverzní a byli jsme připraveni ho podpořit. Jestli ho brzdí ministr financí Andrej Babiš kvůli třem miliónům, není to spíš jeho špatné svědomí z minulosti?“ komentoval situaci Právu Marek Benda (ODS), jeden z navrhovatelů původního zákona, schváleného v roce 2012.
Spokojen s návrhem obrany ale nebyl ani Úřad vlády. I jeho úředníkům se zdála odměna „nepřiměřeně vysoká a způsob jejího nastavení neadekvátní dané situaci“.
Členové komise by podle nich měli být odměňováni jen za hodiny, které skutečně činnosti věnovali. Peníze by přitom měli dostávat jen ti, kdo nejsou zaměstnanci veřejné správy. Toto opatření by se dotklo jen dvou členů komise.

***
Jak lidé žádali
Do konce letošního května přišlo ministerstvu obrany 4290 žádostí o přiznání statusu účastníka třetího odboje. Osvědčení získalo 887 občanů. Zamítnuto bylo 1483 žádostí, zastaveno bylo 356 řízení. Jak Právu minulý týden sdělila obrana, etická komise dostala do února k posouzení 241 odvolání. Rozhodnutí ministerstva změnila v 28 případech.



Celý text článku Ve stopách bratří Mašínů

Týden 1. 6. 2015, rubrika Aktuálně, str. 14
Autor: Pavel Baroch

Vrah, nebo bojovník proti komunismu? Akce skupiny Mstitelé Milady Horákové, jejíž jeden člen je čerstvým držitelem osvědčení protikomunistického odbojáře, znovu otvírá otázky o hranici mezi kriminalitou a odporem proti režimu.
Letos šestasedmdesátiletý Michal Legdan (na snímku z šedesátých let) neprožil právě pohodový život.
Z chudé východoslovenské rodiny ho adoptovali do Lichnova v Moravskoslezském kraji pěstouni v rámci katolické charity. Na konci 50. let se zapojil do odbojové skupiny Mstitelé Milady Horákové, ale po několika letech byl zatčen a v kriminále si odseděl šest let. Když více než 25 let po listopadu 1989 dostal od ministerstva obrany osvědčení účastníka protikomunistického odboje (a peněžitý příspěvek 100 tisíc korun), ani si pro něj na konci února k ministrovi Martinu Stropnickému (ANO) nepřišel.
„Velmi špatně snáší to, co se kolem něho nyní rozpoutalo. Čtvrtstoletí po listopadu 1989 z něho zase někdo dělá zločince,“ řekl Eduard Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, který má tuto agendu na starosti. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) totiž tvrdí, že Legdan si certifikát nezaslouží. Právě proto, že byl členem skupiny Mstitelé Milady Horákové, která kromě zapalování stohů nebo jiných sabotáží vykrádala obchody, těžce zranila dva lidi a jednu důchodkyni dokonce zabila.
„Házet vrahy a zloděje do jednoho pytle společně s disidenty je velká rána pro všechny spravedlivě oceněné. Takovéto případy nahlodávají důvěru ve statečné lidi, kteří se nebáli v minulosti pozvednout hlas,“ sdělil člen rady ústavu Michal Uhl.
Ministerstvo obrany ovšem trvá na tom, že Legdan splňuje požadavky zákona o třetím odboji a osvědčení si zaslouží. Tvrdí, že například o vraždě stařenky se dozvěděl až u soudu a že se rovněž odmítl účastnit loupeží v obchodech. „Nemůžeme přece uplatňovat princip kolektivní viny,“ tvrdí Stehlík. Připomněl, že bratři Kašpárkové, další dva členové skupiny Mstitelé Milady Horákové, odbojářský certifikát nedostali, úřad žádost zamítl.
Svých podřízených se minulý týden zastal při jednání se zástupci ÚSTR i ministr Stropnický. TÝDEN se pokoušel spojit i s hlavním aktérem kauzy Michalem Legdanem, ten ale nyní s novináři nekomunikuje. Michal Legdan požádal o osvědčení účastníka protikomunistického odboje ještě pár dní předtím, než 17. listopadu 2011 vstoupil příslušný zákon v platnost. Trvalo přitom více než čtyři roky, než ministerstvo vydalo kladné stanovisko. I to svědčí o tom, jak je případ složitý. Ostatně: průměrný spis žadatele o protikomunistický certifikát obsahuje 1450 stran. Ten Legdanův je více než dvojnásobný, celá složka včetně příloh čítá zhruba tři a půl tisíce stran.
V září 2012 vypracoval ÚSTR odborné stanovisko. V jedenáctistránkovém dokumentu, který má TÝDEN k dispozici, se vedle celé skupiny Mstitelé Milady Horákové věnuje i třem jejím členům - žadatelům o protikomunistický certifikát. Kromě Legdana ještě zmiňovaným bratrům Miroslavu a Pavlu Kašpárkovým. Na závěr posudku se píše: „V případě žadatelů nešlo o formu odboje a odporu podle zákona, tj. účast žadatelů na odboji a odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou a při této činnosti se dopustili zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či popření individuálních základních lidských práv.“
Uskupení Mstitelé Milady Horákové v mnohém připomínalo činnost bratří Mašínů. Vzniklo v roce 1956, jeho cílem byly záškodnické a protistátní akce, sabotáže, příprava na válečný konfl ikt mezi Západem a Východem nebo šíření protirežimních letáků. V roce 1957 například Jan Vaněk, ústřední postava skupiny, opakovaně zmrazil stoupačky koksových komor v Nové huti Klementa Gottwalda Ostrava, když do nich házel třicetikilogramové šamotové kvádry. Skupina rovněž zapálila několik stohů slámy nebo zničila naváděcí zařízení pro letadla.

Loupeže i vražda
Jenže pak tady podle stanoviska ÚSTR byla i druhá strana. „Akce, kterých bylo nejvíce a které měly sloužit k zajištění zbraní, financí, šatstva a potravin potřebných pro činnost skupiny a pro její případné protikomunistické ozbrojené vystoupení, měly ve skutečnosti kriminální charakter. Šlo o loupeže finančních prostředků, jídla, cigaret, lihovin, šatstva a dalších věcí, které používali členové skupiny pro svoji vlastní potřebu. Některé akce pak měly podobu loupežných přepadení provázených brutálním fyzickým násilím páchaným na přepadených a oloupených občanech,“ stojí ve zprávě.
Posudek připomíná brutální napadení manželů Maralíkových v Trojanovicích na podzim 1961. Jejich domek vyloupil Jan Vaněk a Miroslav Kašpárek, odnesli to oba důchodci: Jana Maralíková Vaňkův útok baterkou a kopanci nepřežila, její muž František byl zraněn. Už o rok dříve přitom Vaněk postřelil muže, který ho pronásledoval v Kunčicích pod Ondřejníkem, kde se chtěl s Pavlem Kašpárkem vloupat do místního obchodu Jednoty.

Legdan nezabíjel
Michalu Legdanovi, který je čerstvým držitelem odbojového certifikátu, se posudek Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje jen krátce. Z jedenácti stran se přímo o něm píše na půlstraně. Podle Eduarda Stehlíka z ministerstva obrany se stala chyba už na počátku, když jeho předchůdci v odboru pro válečné veterány položili ústavu nepřesné dotazy. Mířily na celou skupinu Mstitelů Milady Horákové, respektive na tři její členy. Dotaz měl být ale směřován i na to, zda někdo ze skupiny nesplňuje podmínky zákona o třetím odboji.
Stehlík tvrdí, že kromě nepřesných dotazů není dobře zpracován ani posudek. „Ten jeden odstavec o Legdanovi je ale správný,“ poznamenal Stehlík. Právě on je přitom pod posudkem - ještě jako první náměstek ÚSTR - podepsán. Nebyl však jeho přímým autorem.
Posudek v této části připomíná, že se Michal Legdan zapojil do skupiny v roce 1956, o rok později doručil jejímu šéfovi Vaňkovi k dalšímu šíření okolo deseti protikomunistických letáků (byť je Vaněk dále nedistribuoval). „Po návratu z vojenské služby, kterou absolvoval v letech 1958 až 1960, předal Vaňkovi 20 kusů nábojů do samopalu. V září 1961 také předal Vaňkovi bubínkový revolver,“ stojí v posudku. Legdan také v hospodské vesnici agitoval proti kolektivizaci zemědělství.
Podle Stuchlíka to je jednoznačný důkaz jeho protikomunistického odboje. Už jen za náboje získané během základní vojenské služby koncem 50. let hrozil prokurátor a vysoký trest. Legdan se navíc na vraždě důchodkyně nijak nepodílel a dozvěděl se o ní až u soudu v roce 1962. Odmítal se prý také účastnit loupeží. Byl u jedné, maximálně u dvou, jako řidič. Když ovšem zjistil, čemu napomáhá, od vloupaček se distancoval. „Nějaká zlodějna by mě ani nenapadla,“ vypověděl později.

Epizoda s KSČ
Jenže podle Ústavu pro studium totalitních režimů je zákonnou překážkou pro získání protikomunistického osvědčení i to, že byl Legdan kandidátem KSČ. Jeho členství ovšem trvalo jen pár měsíců, než ho po zatčení v roce 1962 vyloučili, navíc jeho spojení s komunistickou stranou prý bylo součástí odbojové činnosti. „Říkali mu, jaké to bude výborné krytí,“ sdělil Stehlík. U soudu v roce 1962 se podle něho jednoznačně ukázal politický charakter případu, šlo o proces s protistátní skupinou, Legdan byl mimo jiné odsouzen za podvracení republiky a za sabotáž (v roce 1991 byl rozsudek zrušen).
Že jde o komplikovaný příklad, dokládá i fakt, že Legdan dostal před dvěma lety spis k nahlédnutí, zda ho ještě nechce doplnit. Konečné rozhodnutí padlo za rok a půl, letos v únoru, přičemž ministerstvo obrany oslovilo i další instituce včetně Národního archivu nebo Krajského soudu v Ostravě. „Někteří členové skupiny skutečně prováděli kriminální činnost. Pan Legdan se ovšem žádným způsobem nepodílel na takových aktivitách, které je možno posoudit jako zavrženíhodné, ani o nich nevěděl,“ sdělil mluvčí ministerstva obrany Petr Medek.

Továrna na odbojáře?
Rada Ústavu pro studium totalitních režimů se od uděleného osvědčení o protikomunistickém odboji pro Michala Legdana v polovině května distancovala. A vyzvala svou předsedkyni Emilii Benešovou, aby požádala ministra obrany Stropnického o přezkoumání tohoto rozhodnutí. „Věřím, že Martin Stropnický projeví cit pro věc a nedopustí, aby na oceňování třetího odboje padl stín,“ konstatovala Benešová. Jenže Stropnický se podle informací TÝDNE k ničemu takovému nechystá a za práci odboru pro válečné veterány se při jednání se zástupci ÚSTR na konci května postavil.
Spor mezi ústavem a ministerstvem je vyhrocen i proto, že část zaměstnanců ÚSTR včetně Stehlíka, kteří z této instituce museli po nástupu nového vedení odejít, nyní pracuje právě pod Stropnickým v odboru pro válečné veterány.
Z ústavu se nyní ozývají hlasy, že pod Stehlíkem se odbor mění v továrnu na odbojáře a že případ Legdan je součástí nového trendu udělovat certifikát i těm, kteří si to z jejich pohledu nezaslouží. „Rada Ústavu pro studium totalitních režimů vyjádřila obavu, že udělování ocenění nezpůsobilým osobám může poškozovat obraz všech, kteří za minulého režimu usilovali o svobodu a demokracii,“ stojí v oficiálním prohlášení. Člen rady Michal Uhl, syn disidenta Petra Uhla, dokonce hovoří o nebezpečí „znásilňování dějin“.
Ministerstvo obrany to kategoricky odmítlo. Argumentuje například tím, že i po příchodu Eduarda Stehlíka do čela odboru zůstal poměr udělených oprávnění na stejném čísle - certifikát stále dostává zhruba 38 procent žadatelů a ze zamítnutých žádostí se k odvolací etické komisi obrací asi 10 procent osob. „Z etické komise nám naopak říkají, že jsme příliš přísní,“ řekl Stehlík.
Lidé z odboru pro válečné veterány tvrdí, že naopak ÚSTR svým útokem na případ Legdan maskuje svou vlastní neschopnost poskytovat včas odborné podklady pro rozhodování o dalších žadatelích. „Počet jejich dodaných stanovisek klesá, a pokud to takhle půjde dále, za chvilku nebudeme mít s čím pracovat a posuzování žádostí o osvědčení účastníka třetího odboje se zastaví,“ řekl TÝDNU jeden z pracovníků odboru. Ministerstvo musí posoudit ještě bezmála 600 žádostí, přičemž zatím jich v průměru vyřídí okolo osmdesáti měsíčně.